Sled fónů, v případě heterosylabičnosti rozdělených mezislabičným předělem (označuje se |), takže každá jeho složka patří do jiné ze dvou sousedních slabik, v případě tautosylabičnosti nerozdělených mezislabičným předělem (ten stojí až za posledním fónem dané sekvence), takže se daný sled jako celek vyslovuje v jedné („téže“) ↗slabice. Jiné termíny jsou různoslabičnost a téžeslabičnost, heterosylabická sekvence a tautosylabická sekvence, různoslabičná pozice a stejnoslabičná pozice. Viz též ↗spojení jazykových jednotek.

Vývojově hrála h. a t. důležitou roli s důsledky pro novou č. Při vývoji od předsl. do pozdně psl. období se ve spojeních V + S (vokál + některá ze sonor i̯, u̯, m, n, r, l) při jejich h. zachovávala fónická samostatnost obou jejích složek (i̯, u̯ jako j, v [w], jim předcházející e se přitom redukovalo v ь), kdežto při jejich t. došlo k ↗monoftongizaci, vzniku ↗nosovek a k ↗metatezi likvid (viz ↗nářeční štěpení praslovanštiny). Např. kořen ⁺voi̯‑ je při heterosylabičnosti sekvence o|i̯ obsažen v psl. ⁺zavo|jь ‘závoj’, při její tautosylabičnosti oi̯| v psl. ⁺vě|nьcь ‘věnec’; sufixální ⁺‑ou̯‑ je při h. jeho složek o|u̯ obsaženo v psl. ⁺besědo|vati ‘mluvit, besedovat’, při jejich t. ou̯| v psl. ⁺besědu|jǫ ‘mluvím, beseduji’; kořen ⁺pon‑ je při h. sekvence o|n obsažen v psl. ⁺sъ‑po|na ‘spona’, při její t. on| v psl. ⁺pǫ|to ‘pouto’; kořen or‑ je při h. sekvence o|r obsažen v o|rati ‘orat’, při její t. or| v ra|taj ‘oráč (arch.)’ < psl. ⁺or|tajь.

Ve staré č. došlo v t. sekvenci aj k její zpětné přehlásce v ej, při h. obou složek zůstalo aj zachováno, např. dě|lej| < dě|laj| × dě|la|jí. Případy jako taj|(ný, ‑nost), haj|ný jsou bez přehlásky analogií podle h. sekvencí v ta|jit, ta|jemství n. há|jit, há|jovna apod. (viz ↗čeština 14. století).